MÚR - Múr
Pětice mladíků, co na obalu alba vypadá jako chlapecká kapela z devadesátek, vybublala z islandského podzemí s pozoruhodně vyspělým materiálem. „Múr“ se pohybuje někde na pomezí progresivního metalu, doomu a post-metalu. Výborné album.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Amerika s nástupem nového milénia jakoby opět objevovala metal. Chtě-nechtě se musím opakovat, ale psal jsem to už ve své recenzi posledního alba MASTODON a jsem nucen to znovu uvést i nyní. Mohutný metalový trend, který si vysloužil poměrně zavádějící nálepku NWOAHM (tento pojem už, věřím, není potřeba blíže rozebírat) s sebou přináší ohromnou záplavu kapel, na které si, jak už to u trendů chodí, za pár let vzpomenou jen zarytí archiváři.
Netroufám si tvrdit, jestli se tohle týká i pětice DEAD TO FALL z Chicaga, protože zvuk desky „Villainy & Virtue“ zase tak úplně do výše uvedené škatulky nespadá. Pravda, první pohled na fotografii kapely dává jasně najevo, o co tady půjde, ovšem první tóny úvodní skladby „Torn Self“ mě dokázaly vyvést z omylu. Tento mix hardcore a death metalu totiž nezní vůbec špatně. Hutné a masivní kytary, hluboko posazený vokál a hlavně po švédských riffech ani slechu. Ovšem časem i na ty dojde a je jasné, že na nějaké příliš velké překvapení si alespoň v tomto případě můžeme nechat zajít chuť. Ovšem hned druhá „Bastard Set Of Dreams“ zaútočí ještě nekompromisnějším způsobem, přičemž sypačka z prostřední části je zanedlouho vystřídána psychedelickým závěrem. Vynikající skladba, která dává naději, že z té řady průměrných amerických plagiátorů opět vystoupil jeden nadějný žák. Škoda jen, že v dalších kouscích DEAD TO FALL sázkou na jistotu v podobě několika tuctových a provařených pasáží ze své kreativity snad až příliš zbytečně slevují. Naštěstí jich není zase příliš mnoho na to, aby plamínek naděje v lepší zítřky úplně vyhasnul.
Čím tedy dokáže deska zaujmout? Jak již bylo řečeno hutný a válcující zvuk kytar (o produkci se postaral Eric Rachel v minulosti spolupracující například i s DILLINGER ESCAPE PLAN), nejeden podařený nápad a místy i náznak něčeho, čemu se říká atmosféra. Tedy atributy, o kterých si většina amerických rychlokvašek může nechat jen zdát. Na to, aby se DEAD TO FALL dali označit za trendovou kapelu jsou snad až příliš tvrdí, příliš sví a hlavně mimo hlavní proud NWOAHM. Ačkoliv většina kapel z katalogu Victory records sotvakdy dosáhne kvalit takových DARKEST HOUR (ke kterým by se DEAD TO FALL s troškou přitažení za vlasy dali přirovnat) či BETWEEN THE BURIED AND ME, těchto pět chlapíků si z mého pohledu alespoň na nic nehraje a když se jim zadaří, tak dokáží hrát i velmi dobrou muziku. Každopádně tomu ještě pořád něco chybí a pokud se DEAD TO FALL nepropadnou v zapomnění spolu s celým NWOAHM, můžou nám v budoucnu připravit ještě nejedno příjemné překvapení. Já se budu těšit.
PS: Zanedlouho se DEAD TO FALL hodlají za účelem pořízení následovníka „Villainy & Virtue" opět vypravit do studia.
CD k recenzi poskytli Day After records
Další metalový atak z USA. Naštěstí se však žádný tuctový NWOAHM nekoná. DEAD TO FALL mají vlastní tvář, výborný zvuk a několik podařených nápadů. Určitě ne zbytečná kapela.
6,5 / 10
Jonathan Hunt
- vokály
Matthew Matera
- kytara
Evan Kaplan
- bicí
Justin Jakimiak
- basa
Antone Jones
- kytara
1. Torn Self
2. Bastard Set Of Dreams
3. Stand Your Ground
4. You've Already Died
5. Villainy & Virtue
6. Little Birds
7. Blood Of The Moon
8. Cross Section
9. Master Exploder
10. Epilogue
Villainy & Virtue (2004)
Everything I Touch Falls To Pieces (2002)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Victory Records / Day After
Stopáž: 31:18
Produkce: Eric Rachel
Studio: Trax East Studios
Jedna z tych kapiel, ktorej sa nepodarilo prerazit, a dozvedel som sa o nej az po rozpade, ajked zle to vobec neni. Naj. skladba: You've Already Died
Tohle je psychedelická bestie, která je mnohem dusnější než cokoliv z minulosti. A jde vám po krku. Pomalu, ale pevně a vytrvale. Aneb opravdu šťavnatá porce halucinogenního, technického a lehce bizarního disso death metalu.
Je to vskutku těžký poslech. Přesně takový, jaký u takto pojaté nahrávky má být. Zvuk se opravdu povedl. Je těžký, má tlak a výrazně se podílí na faktu, že vám deska nedá nic zadarmo. Pakliže jí dáte šanci, odměna v podobě jedinečné žánrovky se dostaví.
Jen málokdy tak dokonale jméno kapely přiléhá jak na styl, tak na zvuk. Amák vyrobil naprosto tučný bažinatý sound, který skvěle funguje s hudbou i vokálem rozkročeným mezi skřehotavou black metalovou polohu a čistý zpěv trochu evokující například Načevu.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.